Historie plemene
Něco málo z historie
Historie fríského koně sahá až 3000 let zpátky do minulosti. Své pojmenování dostal podle holandské provincie Friesland ležící v severním Holandsku. Tato část země je proslulá jejich chovem. Ve středověku byl fríský kůň oblíben rytíři především kvůli jeho síle a eleganci. První písemné označení „fríský kůň“ pochází z roku 1544. Stále pokračuje obliba frísů jako válečných koní, někteří válečníci byli dokonce snadno rozpoznatelní už z dálky podle svého černého oře. V německém hřebčíně (Marbachu) používali fríské koně již od 17. století. 
V 17. století byli frísové společně se španělskými koňmi populární jako koně pro vysokou drezuru. V té době získali oblibu také jako koně do zápřahu – karosiéři (stejně jako zdejší kladrubští koně). Během 18. a 19. století se frísové koncentrovali pouze do Fríska. Bohatí farmáři jezdívali v typickém dvoukolovém vozíku – gigu – taženém párem fríských vraníků každou neděli do kostela. Ke konci 19. století nastala vážná krize v chovu frísů. Potřeba těžkých plemen pro zemědělství vytlačila lehčí frísy na okraj zájmu. Zemědělci křížili své noblesní černé perly s těžkými chladnokrevnými plemeny. Vznikali koně sice těžcí, ale jinak nevzhlední. Naštěstí se 1.5.1879 skupinka nadšenců setkala v hospodě De Drie Romers ve fríském městečku Roordahuizum a založili Plemennou knihu – Het Friesch Paarden Stamboek.
Hřebec Romke 234 byl v 70. letech 20. století využíván také k regeneraci chovu starokladrubského vraníka u nás ve Slatiňanech.
I přes svoji výjimečnost fríský kůň téměř vyhynul. Bohužel se oživení fríského plemene ukázalo jako téměř nemožné. Vliv chladnokrevných koní byl příliš silný a čistokrevné linie pomalu vymíraly. V roce 1913 zůstali pouze 3 starší plemenní hřebci. Tito tři hřebci nakonec založili hlavní linie, ze kterých pochází všichni současní moderní fríští koně. 
Ačkoliv se situace zdála katastrofická, nakonec se zázrakem podařilo fríské plemeno oživit. Velkou měrou se na záchraně podíleli sami koně – především jejich úžasný charakter, přizpůsobivost, inteligence, přátelská povaha a obrovská chuť do práce. Vždy během vývoje dodržovali chovatelé jednu hlavní podmínku – fríský kůn musí být černý, mít bohatou hřívu, ohon a rousy. Proto jsou frísové nezaměnitelní s jinými plemeny.
Okolo roku 1960 nastala druhá krize v chovu fríských koní – nástup mechanizace vytlačil frísy z polí a byli v podstatě nadbyteční. V roce 1965 bylo v plemenné knize zapsáno již pouze 500 klisen. Ale znovu dokázali frísové svou neuvěřitelnou přizpůsobivost a z koní na pole se téměř přes noc stali koňmi pro volný čas a zábavu. 
Fríští koně vynikají učenlivostí, výborným charakterem, mírnou, přátelskou povahou a elegancí. Dnešní fríský kůň je vždy vraník bez odznaků, v kohoutku měří klisny v průměru 156 cm a hřebci 163 cm. Je o něco menší a rychlejší než bývali jeho chladnokrevní předci. Přesto si zachoval sílu, odvahu a přívětivou povahu. Hlava je dlouhá a má inteligentní výraz. Krátké uši mají špičku zatočenou dovnitř. Hříva a ocas jsou dlouhé a husté a bývají často zvlněné. Tělo fríse je svalnaté a robustní, dobře stavěné s válcovitým trupem. Dominantou je vysoko nasazený krk a louplá záď. Typickým znakem plemene jsou nohy s rousy.
